Vtipy o Židech

V židovské čtvrti zastaví auto kvůli poruše. Majitel vozu ani nikdo z kolemjdoucích si s ním neví rady. Nakonec zavolají židovského klempíře Oppenheimera. Ten zvedne kapotu, párkrát klepne kladívkem a vůz bez problémů nastartuje.
„Co jsem dlužen?” ptá se majitel vozu.
„Dvě stě korun.”
Majiteli auta se to nezdá a požaduje řádný účet. Oppenheimer sedne a napíše: „Tři rány kladívkem - 5 korun, vědět kam - 195 korun, celkem - 200 korun.”

„Poslechnou, Bondy. Co by dělali, kdyby jich v poušti přepadl lev?”
„Vzal bych kvér a zastřelil ho.”
„Ale co, kdyby kvér neměli?”
„Tak bych vytáhnul pistoli.”
„Pistol by taky neměli.”
„Potom bych vzal dýku a probod bych ho.”
„Co kdyby neměli ani dýku?”
„Sundal bych kožich a nacpal mu ho do chřtánu.”
„Prosím jich, Bondy, v poušti, v tom hicu, a kožich?”
„Poslechnou, Khon, komu vlastně voni fanděj? Mně, nebo tý bestii?”

Proč Židé tak dlouho putovali pouští?
Někdo tam ztratil dolar.

Kohn otevírá nový obchod a nad dveře pověsí nápis: „ČERSTVÉ RYBY PRODEJ ZDE DENNĚ.”
Ještě než sleze ze žebříku, se objeví první kibic.
„Podívají se, co to tam dali za směšnou ceduli?” povídá kibic.
„Copak se jim nelíbí?” odvětí na to Kohn.
„ČERSTVÉ, koho by napadlo, že jejich ryby nejsou čerstvý, kdyby to nedali na štít.”
Kohn uzná, že to je pravda, a tak umaže nápis ČERSTVÉ. Kibic pokračuje: „PRODEJ, to můžou umazat taky, to se přece rozumí samo sebou, že ty ryby nebudou dávat zadarmo.”
„Mají pravdu.”
A tak Kohn zamaluje i slovo PRODEJ.
„ZDE, to je přece jasné, že ty ryby nebudou prodávat naproti.”
A tak Kohn zamaluje i slovo ZDE.
„Pak to DENNĚ, Kohn, je to chytrý, jestli jsou ty ryby vopravdu čerstvý...”
Kohn tedy zamaluje i slovo DENNĚ. Z nápisu zbylo jen slovo RYBY. Za chvilku přijde další kibic. Povídá: „Proč tam dávali takovou směšnou ceduli?”
Kohn: „Co se jim nelíbí?”
„Oni žádnou ceduli dávat nemuseli, protože ty jejich ryby smrděj na sto honů.”

Ginsberg navštíví Goldbergův obchod s nábytkem, aby si koupil kredenc.
„Kredence nevedeme,” oznamuje Goldberg, „ale mám pro nich návrh, máme hodiny, jdou a koupěj si nějaký pěkný.”
„Ale kde,” povídá Ginsberg, „na co jsou jednomu hodiny.”
„Na co?” žasne Goldberg, „tak jak to udělaj, aby ráno nezaspali?”
„Soused si vždy o půl sedmý ráno pouští rádio a to mě probudí.”
„No dobře, a to ani nikdy během dne nepotřebujou vědět, kolik je hodin? Jak to zaříděj, aby věděli, kdy maj jít do práce a pak z práce?”
„Jednoduše. Než vylezu z postele, oholím se, vyčistím si zuby a umyju se, je sedm hodin. Než se nasnídám a přečtu si noviny, je půl osmý a akorát čas jít na autobus, abych byl tak akorát v osm v práci. V poledne sousední továrna odtroubí začátek a konec polední pauzy a v pět pak odtroubí i konec pracovní doby. A než se vrátím domů, navečeřím se a podívám na televizi, je devět a čas jít spát. No a druhý den se zase všechno opakuje. Takže mi řeknou, k čemu by mně byly hodiny?”
„No, ale jak třeba určej čas, když se probuděj uprostřed noci?”
„Jednoduše, mám přece trumpetu.”
„Trumeptu? Jak oni trumpetou určujou čas?”
„Vylezu na balkon a silně zatroubím a ten antisemita od naproti vyleze z okna a zařve: Hej, ty Žide bláznivej, co troubíš na trumpetu ve tři hodiny v noci!”

Na dveře paní Gimpelové zabušil žebrák.
„Paní, mám hlad, jsou od tý dobroty a dají mi něco k jídlu. Pěkně jich prosím.”
„Moc toho nemám,” paní Gimpelová na to, „chtěli by trochu nudlí ze včerejška?”
„Jak rád,” praví žebrák.
„Výborně, tak přijdou zítra touhle dobou.”

Šnorer Lebetran byl velmi zbožný. A tak když se jednou modlil, zjevil se mu archanděl Gabriel.
„Milý Gabrieli,” povídá Lebetran, „co je pro Boha milión let?”
„Milión let je pro Boha jedna vteřinka.”
„A co je pro Boha milión dolarů?”
„Milión dolarů je pro Boha jako cent.”
„A nemohl by mi tedy Bůh dát cent?”
„Jistě, počkej vteřinku...”

Ivan si potřebuje u lichváře Karpelese nutně vypůjčit rubl. Dohodnou se, že dvojnásobek peněz vrátí na jaře. Jako zástavu nechá Karpelesovi sekyru. Když je Ivan na odchodu, Karpeles na něj volá: „Poslyš, Ivane, kdoví jestli ty peníze na jaře budeš mít. Nemohl bys mi polovinu vrátit už teď?”
„To je nápad,” říká si Ivan a rubl mu hned vrací.
Cestou domů přemýšlí: „To je zvláštní. Rubl je pryč, sekyra je pryč, ještě jsem rubl dlužen a přesto se zdá, že je všechno v pořádku.”

„Tak jsem vám byl v Africe,” vypravoval pan Grünhut, „a jak jsem byl v té Africe, tak co. Řekl jsem si, že půjdu na hon lvů. Vyšel jsem si do pralesa a najednou slyším z houštiny šramot. Střelím. A co byste řekl? Šest lvů leží tam, já vám říkám, zabitých.”
„Šest? Není to trochu moc?”
„Tak řekněme pět. Já to tak akorát nepočítal.”
„I pět je moc. Slevěj, pane Grünhut.”
„Že jsou to oni, tak byli dva.”
„Hm, dva jednou ranou?”
„S nimi je tedy řeč. Tak aby neřekli, byl to jeden. Ale zato chlapík.”
„A byl to vůbec lev?”
„Mě se ptají? Já mám všechno vědět? Copak nemám jiné starosti? Jak jsem slyšel v křoví zachrastit, tak jsem šel od toho pryč!”

Přijde se Žid poradit za svým rabínem a svěřuje se mu: „Moje dcera se chce vdávat, ale otec ženicha požaduje deset tisíc věna! A ty já nemám. Mám jenom pět tisíc. Co mám dělat?”
„Já ti poradím,” povídá rabín. „Vem těch pět tisíc a zrcadlo, běž za otcem toho ženicha, ukaž mu je před zrcadlem a řekni: Tady je těch deset tisíc.”
„No jó,” namítne Žid, „ale já mám těch pět tisíc v tom zrcadle!”