Vtipy o bezdomovcích a žebrácích

Bezďák se probudí v nemocnici...
„Pane doktore, já necítím nohy.”
„Protože jsme tě umyli, prase!”

Středověká Anglie. Na kraji lesa sedí žebrák. Přijde k němu nějaký chlapík, hodí mu měšec zlata se slovy: „Jsem Robin Hood, chudým dávám, bohatým beru.”
Žebrák se zaraduje: „Hurá, konečně se na mě usmálo štěstí a stal jsem se bohatým!”
Načež k němu opět přistoupí onen chlapík a se slovy: „Jsem Robin Hood, bohatým beru, chudým dávám” - mu odebere měšec.

Businessman bezdomovci: „Ta krize je hrozná.”
Bezdomovec: „Jaká krize, já žádný rozdíl nevidím.”
Businessman: „To jsi tedy šťastný člověk.”

Přijde bezdomovec ke stánku se zmrzlinou a povídá: „Prosím půl kopečku vanilkové.”
Prodavač se na něj přísně podívá: „Ale tolik vám jí nemůžu dát.”
„Já si to hned říkal,” odvětí bezdomovec, „tak jen čtvrt kopečku.”

Dnes ráno jsem seděl na lavičce vedle bezdomovce. Zeptal jsem se ho, proč takhle skončil.
On řekl: „Ještě minulý týden jsem měl všechno - střechu nad hlavou,
kuchaře, vyprané a vyžehlené šaty, měl jsem televizi, internet, chodil jsem do posilovny, bazénu, knihovny i do školy, pokud se mi chtělo...”
Zeptal jsem se ho: „Co se stalo? Drogy? Alkohol? Rozvod?”
„Ne, nic takového, pustili mě z vězení.”

Jakou má výhodu, když jste bezdomovec?
Manželka vám při rozvodu nesebere barák.

Sedí bezdomovec u popelnice a hrabe v ní. Jde kolem další bezdomovec a ptá se ho, co to dělá. A ten první mu odpoví: „No hledám dárek pro kamaráda, on má dneska narozeniny.”

„No dovolte, jaký chudák!” dotčeně se ohradil bezdomovec. „Náhodou jsem významný dodavatel několika místních bazarů a zastaváren!”

Sotva se za ním zaklaply mříže, bezdomovec spokojeně řekl: „Konečně doma.”

Dva tuláci si vykračují po cestě. Jeden je poměrně starý a tlustý, zatímco ten druhý je mladý a vyhublý.
„Řekni mi, jak bych mohl dostat pořádné jídlo?” zeptá se ten hubený.
„To je jednoduchý,” odpoví ten tlustý. „Vždycky používám stejný trik. Přijdu do velkého domu a hledám koňský koblihy. Pak počkám, až mě začne někdo z domu pozorovat, a začnu ty koblihy jíst.”
„To je hrozný!” řekne ten hubený.
„Neboj, vždycky, jakmile je začnu jíst, někdo vyběhne z domu a pozve mě dovnitř na jídlo.”
„To je skvělý nápad,” řekl ten hubený. „Díky moc.”
„To nestojí za řeč,” odpoví ten tlustý.
Téhož odpoledne stojí hubený tulák před velikým domem poblíž koňských koblihů. Jakmile spatří, že ho pozoruje děvčátko, začne je jíst. Po chvilce děvčátko vyběhne ven a zeptá se: „Co to děláš?”
„Jím koňský koblihy, protože mám hrozný hlad,” zaskřehotá tulák.
„Ale tyhle jsou studený a suchý,” poznamená děvčátko. „Běž za barák, tam jsou ještě měkký a teplý.”