Vtipy o Židech

Kohn a Roubíček v kavárně. Roubíček čte noviny a najednou povídá: „Poslouchaj, Kohn, ten pan president Beneš je takovej šikovnej k obchodu, není von našinec?”
„Jak na tohle přišli?”
„Tady píšou, že podvakráte zaprodal republiku, no řeknou, takovej ksindl a von to prodal hned dvakrát.”

„Představěj si, Kohn, já vám takhle jednou sedím v zahradní restauraci, když si vtom ke mně přisedla taková pěkná dívenka. Tak jsem ji pozval na večeři, pak jsme šli k cukráři na zmrzlinu, potom jsme navštívili kino, odtud jsme přešli do baru na skleničku, pak jsem ji pozval k sobě domů a tam jsme se třikrát, představěj si, Kohn, třikrát jsme se pomilovali.”
„Já jim úplně věřím, že seděli v zahradní restauraci, i to, že si k nim přisedla dívenka (i když, chudinka, asi musela mít šedej zákal), věřím jim i to, že byli spolu na zmrzlině, i u nich doma, věřím jim i to, že se spolu třikrát pomilovali, ale co jim nemůžu věřit, Roubíček, nemůžu jim věřit to, že byli spolu v kině!”
„Himlhergot, Kohn, když mi věřej, že jsem ji pozval na večeři, pak jsme šli k cukráři na zmrzlinu, že jsme šli do baru, pak jsem ji pozval k sobě domů a dokonce i to, že jsme se tam třikrát pomilovali, proč mi ausgerechnet nevěřej, že jsme byli spolu v kině?”
„To když voni, Roubíček, ještě mohli třikrát, to ještě žádný biografy neexistovaly!”

Jde Hitler s Goebbelsem po Berlíně, vidí žebráka, slepce s brýlemi, který je na rohu ulice. A u klobouku má velký nápis: „Od Židů almužny nepřijímám!”
Hitler: „Takový charakter, dej žebrákovi pětimarku.”
Žebrák poděkuje, načež mu vůdce řekne: „Těší mne, že jsi tak uvědomělý! Přišel jsi na to sám, nebo ti to někdo poradil?”
Žebrák se usměje a spokojeně konstatuje: „To vědí, že sám! Na co my Židi nepřijdem...”

Sovětský svaz, doba stalinských čistek. Zvoní telefon.
„Dobrý den, zde je Aaron Rabinovič. Je Izák Salamonovič doma?”
„Ne.”
„V synagoze?”
„Ne.”
„V kavárně?”
„Ne.”
„V úřadě?”
„Ne.”
„Pochopil jsem dobře?”
„Ano!”

Moskva, časy Sovětského svazu. Kohn sedí v parku na lavičce a čte noviny. Vedle něj se nudí Roubíček.
„Kouknou, Roubíček, tady v Pravdě se píše, že v roce 2000 bude mít každej v Sovětském svazu vlastní helikoptéru, že to je závazek závodů v Kujbyševu...”
„Hmm... a co bych asi tak dělal s vlastní helikoptérou, nevěděj, Kohn?”
„No, třeba by se to hodilo. Třeba si v novinách přečtou, že v Minsku je chleba, tak si tam pro něj zaletí, vím já?”

To takhle ještě za totality potká Kohn Roubíčka: „Pěkné pozdravení přeju, a kdepak oni byli? Dlouho jsem jich neviděl.”
„Ale, byl jsem v západním Německu.”
„Cože, v západním Německu? A co tam, prosím jich, dělali?”
„No, byl jsem se podívat, jak umírá ten kapitalismus. A řeknu jim, krásná smrt, krásná.”

Munkeles se odhodlá na cestu k zázračnému rabimu, aby se ho zeptal na dvě věci, které ho tíží. Majitel panství mu totiž vypověděl pacht a kdykoliv Munkeles přijde na zámek vyjednávat, dá ho vyhodit. A druhá věc: Munkelesova mladá, krásná žena, ač se doma denně modlí k Bohu, ne a ne dostat dítě.
Moudrý rabi ho vyslechl a praví: „Víš co, Munkeles? Pošli na zámek svou paní a ty se zatím modli, aby to všechno dobře dopadlo!”

Pan Weil přijel do Prahy a ve velkém nakoupil za 500 Kčs zboží galanterního pro svůj obchůdek na vesnici. 400 Kčs zaplatil hotově a za 100 Kčs dal směnku.
„A teď, když jsem vám dal tolik utržit, co mi přidáte jako dárek?” povídá nakonec.
„Že jste to vy, pane Weil,” praví obchodník, „dám vám tuhle pěknou anglickou kravatu.”
„Takovou aušusovou kravatu? Takový stálý a dobrý zákazník jak já?”
„Máte pravdu, pane Weil. Tak víte co, já vám vrátím tu vaši směnku.”
Pan Weil se zarazil a po chvíli praví: „No, tak to si tedy přeci vezmu raději tu kravatu.”

K bohatému panu Tauberovi přišel šnorer s žádostí o podporu. Ale pan Tauber má zásady: „Almužnu vám nedám, ale dám vám příležitost si vydělat. Chcete pracovat na mé zahradě?”
„A kolik platíte?”
„Křesťanovi dávám deset korun denně, ale vám dám patnáct.”
Šnorer zapřemýšlel. „Mám návrh, dejte mi denně jen pět korun a za těch deset si najměte křesťana.”

Druhá světová. Okupované Bělorusko. Kohn zdrhne k partyzánům, ti mu pochopitelně moc nevěří, tak mu na zkoušku dají štos letáků a pošlou ho do městečka.
Uplyne noc, den, znovu noc a Kohn se furt nevrací. Tak ten to zabalil nebo ho čapli, panuje všeobecné mínění. Jaké je překvapení, když se za týden Kohn objeví a hned do velitelské zemljanky: „Tak takhle by to dál nešlo, pane šéf. S tím aušusem, co mi dali, nemůžou čekat žádné zázraky. Člověk aby byl pomalu rád, když to prodá tři kopějky za kus.”