Vtipy o Židech

K tarnopolskému rabínovi přijde mladý muž pro radu. Nemůže se totiž rozhodnout, má-li se oženit, nebo ne.
„Její otec je vážený a vzdělaný člověk.”
„Tak se ožeň.”
„Ale dcera je škaredá jak ropucha.”
„Tak se nežeň.”
„Ale dostane dvacet tisíc zlotých věna.”
„Tak se ožeň.”
„Ale ona kulhá.”
„Tak se nežeň.”
„Ale její otec si mě chce vzít za společníka.”
„Tak se ožeň.”
„Ale ona se ráda hádá.”
„Tak se nežeň.”
„Rabíne, jakou radu mi tedy dáváte?”
„Soudím,” povídá rabín po chvilce, „že by ses měl dát pokřtít.”
„A proč, rebe?”
„Protože pak půjdeš na nervy farářovi.”

O’Brian je na výletě na Sinaji. Trochu se opozdí za výpravou a za chvíli neví kudy kam. Je ztracen. A najednou, v dálce - oáza! A v ní obchod!
Přišourá se tam, celý zchvácen, a hned k obchodníkovi. Ten sedí před kvelbem a čte si Jerusalem Post. O’Brian ho žádá o vodu! Obchodník jen mlčky ukáže rukou nad sebe. Nad obchodem visí cedule „Moishe Teitelbaum - kravaty”. Vysvětluje trpělivě: „Bohužel, nemám pro vás žádnou vodu na prodej. Kravaty - prosím. Výběr zdaleka v okolí největší. Značkové a konfekce. Množstevní slevy. Vodu však - bohužel.”
O’Brien zuří: „Cožpak nevidíte, že jsem se ztratil? Že jediné, co potřebuji, je voda? Víte, kam si všechny ty kravaty můžete napchat?”
Mojše se nevzruší: „Není od vás pěkné být na mě hrubý. Myslím, že jsem vám udělal velmi kvalitní nabídku. Chcete kravatu? Lepší obchod široko daleko nenajdete! Nechcete? I tak jste byl u nás vítaným zákazníkem. Skutečností však nicméně zůstává, že vodou neobchodujeme.”
Na O’Briena jdou mdloby.
„Co se vody týče,” pokračuje Mojše, „mohu vám dát radu. Zhruba třicet minut cesty tímto směrem naleznete Restaurant u Maxe - rozumějte, Maxe Teitelbauma, mého bratra. Vody, kolik hrdlo ráčí.”
O’Brien zmobilizuje všechny síly a odchází naznačeným směrem. Mojše opět usedá před obchod a pokračuje ve čtení Jerusalem Post. Po dvou hodinách, když už má přečtené všechno, i finanční trhy, vrací se z naznačeného směru O’Brien. Sotva se doplouží. Mojše se zajímá: „Vzácný příteli! Snad jste ten vyhlášený restaurant neminul?!”
O’Brien klesne na kolena: „Samozřejmě, že jsem ho našel. Minout jsem ho nemohl. Ale Max mě tam odmítl vpustit bez kravaty!”

Sára je na smrtelném loži a prosí manžela: „Khon, slib mi, že až umřu, že půjdeš za rakví s mojí matkou.”
„Tak dobře, Sára, já ti to slibuju, ale upozorňuju tě, že budu mít zkaženej celej den.”

Přijede nejvyšší rabi do Vatikánu na návštěvu. Všechno si prohlédne, lecos se mu líbí, ale nechápe, proč uprostřed chrámu stojí telefonní budka. Zeptá se tedy: „Svatý otče, k čemu je ta telefonní budka?”
„To je spojení k bohu.”
„A mohl bych si zatelefonovat?”
„Ale zajisté.”
Rabi vejde do budky, vytočí číslo a takových deset minut hovoří s bohem. Po skončení hovoru vyjde z budky a ptá se: „Co zaplatím?”
„500 dolarů.”
„Cože, 500 dolarů za deset minut?”
„No, ono to jde přes satelit a to stojí hrozný peníze,” odpovídá svatý otec.
Rabi nekomentuje, vytáhne pět set dolarů a zaplatí.
Po nějakém čase vyrazí papež do Jeruzaléma, všechno si prohlédne a všimne si, že v největší synagoze stojí také telefonní budka.
„To je spojení s bohem?” ptá se.
„Jistě, svatý otče.”
„A mohl bych si zavolat?”
„Zajisté, svatý otče.”
Papež vejde do budky a asi deset minut hovoří s bohem. Po skončení hovoru vyjde a ptá se: „Co zaplatím?”
„10 centů, svatý otče.”
„Cože, jen deset centů, když u nás to stojí takový peníze?”
„To víte, místní hovor.”

Říká Sára Kohnovi: „Muži, musíme koupit naší holce do pokoje záclony. Všimla jsem si, jak Roubíček odnaproti vždy večer, když se holka svléká, čumí do jejího pokoje.”
„Ale Sára,” říká Kohn, „ty vůbec neuvažuješ. Žádný vydání za blbosti nebudou. S holkou si vyměníte pokoje a záclony si koupí Roubíček!”

V katolické farnosti se rozhodli, že každý dospělý, který se nechá pokřtít, dostane peněžitý dar. Stein tedy nemešká a konvertuje. Když přijde ze křtu domů, celá rodina se na něho sesype a chce po něm ty peníze. Stein se zlobí: „Sotva gój (= křesťan) přijde k penězům, už jsou tu židé a chtějí ho o ně připravit.”

„Tááák, pane Silberstein, vaše směnka ráčila dneškem vypršeti!”
„Zatracený psí počasí!”

Ve vlakovém kupé spolu cestují rabín a katolický kněz.
„Kdy konečně začnete jíst šunku?” dobírá si kněz rabína.
„Až na vaší svatbě, důstojnosti.”

„Prosím snažně o podporu... Byl jsem členem putovní kapely, ale jsem od narození smolař. Kapela se rozešla a já zůstal v cizím městě úplně bez peněz...” šnoruje židovský žebrák.
Pán domu ho poslouchá s jistou nedůvěrou: „Tak vy jste muzikant. A na jaký nástroj hrajete?”
Šnorer se chvíli rozmýšlí a pak řekne: „Na lesní roh.”
Pán domu se usměje, otevře skříň, vyndá z ní lesní roh a podává ho šnorerovi: „Tak mi na něj něco zahrajte!”
Šnorer si hluboce povzdechne: „Tak to vidíte, jakej já jsem smolař! Ze všech možnejch nástrojů musíte mít doma zrovna lesní roh!”

Je půlnoc. Na ulici ani živáčka. Ale přece! Kohn a Löwy vrávorají domů. A aby na tom nebylo dost, na druhém konci ulice se vynoří další dvě postavy. A rovnou k nim, zdá se.
„Löwy, jdou se mnou na druhej chodník,” povídá Kohn.
„A to jako proč?” stará se Löwy.
„No tamti dva. Opatrnosti není nazbyt. A ještě ke všemu - oni jsou dva, a my jsme sami!”