Vtipy o pejscích a pejskařích

„Můj pes Azor je strašně inteligentní.”
„Můj Fousek také. Každý den mi kupuje noviny!”
„Já vím. Azor mi to říkal!”

Pes leží na zemi v parku a spokojeně vrtí ocáskem, když kolem prochází malý klučina a milý čtvernožec se zvedne a štěká: „Haf! Haf!”
„Lež!” okřikne ho páníček.
„Ale kdepak,” odfrkne si chlupáč. „To je všechno svatá pravda!”

„Život je pes,” povzdechl si pokousaný.

Jdou takhle dva chlapi v parku proti sobě. Jeden z nich má na vodítku dva přerostlé pitbuly, sotva je udrží, a druhý takového pískově žlutého, divně vypadajícího psa. Začnou se spolu bavit a nakonec se dohodnou, že je na sebe pustí, aby zjistili, kdo má doma lepší rasu. Oba zavelí svým miláčkům Trhej!, a pak už jen sledují kouli šedivých a žlutých nohou a ocasů.
Po chvilce se najednou mela utiší a v kaluži krve a hromadě chlupů stojí lehce poškrábaný žlutý pes. Bývalý majitel pitbulů se chytne za hlavu a lamentuje: „Sakra práce, šedesát papírů a dva roky piplání v čudu. Chlape, co to je za rasu? Kde jste to koupil?”
„Víte, já ani nevím, co je to za rasu. Já ho dostal od známých, když to bylo ještě štěňátko. Akorát mu pořád stříhám ty divný dlouhý chlupy, co mu rostou kolem krku!”

Malý, tak osmiletý chlapec si v drogerii vybírá prací prášek. Vezme pětikilové balení a nese ho k pokladně. Pokladní se ho s úsměvem ptá: „Copak, chlapečku, máš hodně špinavého prádla?”
„Ne, žádné prádlo. Psa.”
„Ale chlapečku, psa bys měl mýt něčím jiným. Tenhle prášek je hodně silný. Pejskovi by se mohlo udělat špatně a dokonce by mohl i umřít.”
Chlapeček si to nedal vymluvit, rezolutně postavil krabici na pult a vytáhl peníze. Pokladní to vzdala a chlapeček spokojeně odešel.
O týden později se chlapeček objevil s lístečkem na velký nákup. Když se ptal paní pokladní, kde najde lak na vlasy, ta se mezi řečí ptá, co dělá jeho pejsek. Chlapeček nasadí smutný výraz a povídá: „Pejsek mi umřel.”
Pokladní nechce chlapečkovi psychicky ubližovat, a tak mu řekne, že jí to velice mrzí, ale neodpustí si dodat: „Ale říkala jsem ti, že ten prací prášek nebyl dobrý nápad.”
„Nemyslím si, že mu ublížil ten prací prášek.”
„Ne? A co ho tedy zabilo?”
„No, myslím, že to bylo to odstřeďování.”

Jeden starý farmář žil na irském venkově dlouhá léta sám, jen se svým psem. Když jednoho dne jeho miláček zemřel, šel farmář za místním knězem s prosbou: „Otče, bytost mně nejbližší, můj pes zemřel. Mohl byste za jeho duši sloužit alespoň malou mši?”
„Je mi líto, ale bohoslužby pro zvířata v našem kostele sloužit nemůžeme. Ale na druhém konci městečka je nová náboženská organizace. O jejich víře toho moc nevím... snad budou moci pro to zvíře něco udělat.”
„Vyrazím tam rovnou, Otče. Děkuji za radu. Jen se ještě zeptám - myslíte, že takových pět set liber věnovaných za bohoslužbu bude stačit?”
Na to kněz rozhořčeně odpověděl: „Proč jste mi neřekl, že ten pes byl katolík?”

Zvoní telefon. Zvedne ho pes a povídá: „Haf!”
„Haló? Co prosím?” udiveně odvětí volající.
„Haf!”
„Nerozumím vám.”
„Haf!”
„Jakže, prosím?” diví se muž.
Pes na to podrážděně: „H jako Hugo, A jako Adam, F jako František. Haf!”

Šla paní se psem a proti nim stál pes, který na ně štěkal. Víte, co ta paní zařvala?
„Ty rasisto!”

„Pane Dvořák, ten váš pes celou noc štěká a vyje!”
„S tím si nedělejte starosti, on se dost vyspí ve dne.”

Proč má pes ocas?
Aby se nepřevrátil, když vyplázne jazyk.