Vtipy o zamilovaných

„Ve středu jedou rodiče do města do divadla,” oznamuje Monika svému nesmělému chlapci, „tak přijdeš k nám, jo?”
„No jo,” leká se Martin, „ale jak to poznám, že skutečně odjeli?”
„To je jednoduchý,” ví si rady Monika. „Prostě přijdeš před dům a až rodiče odjedou, tak vykouknu z okna a hodím na chodník korunu. Až uslyšíš cinknutí, tak už jsem sama a můžeš přijít...”
Stalo se. Monika hodí z okna korunu, uslyší cinknutí a dychtivě čeká. Čeká, čeká, ale Martin nepřichází. Hoříc netrpělivostí, seběhne dolů a spatří ho, jak šmátrá po zemi a něco hledá.
„Proč nejdeš nahoru?” diví se.
„To počká, napřed musím najít tu korunu, ne?” vysvětluje. „Hlupáčku, vždyť já jsem ji uvázala na nit a zase vytáhla vzhůru!”

„Miláčku, spáchal bys sebevraždu, kdybych tě opustila?”
„Pochopitelně, v takových případech to dělám vždycky!”

Po vášnivé noci.
On: „Dobré ráno, broučku.”
Ona: „Dobré ráno, květinko.”
Ona: „Miláčku. Co si dáš na snídani?”
On: „Nic, lásko. Nemám hlad.”
Ona: „Můžu se tě na něco zeptat, kocourku?”
On: „Jasně, kytičko moje. Ptej se.”
Ona: „Ty si asi taky nepamatuješ moje jméno, co?”

Podívala se na mě, potom na svého přítele, potom znovu na mě a moji šekovou knížku a potom znovu na svého bývalého přítele...

„Dám ti tolik pusinek, kolik má tahle minerálka bublinek.”
„Jééé.”
„Škoda, že je neperlivá.”

Moje dívka asi trpí stihomamem, tvrdí, že ji pořád někdo sleduje.
To se mýlí, nepouštím ji z očí už dva roky a nikoho jsem neviděl.

„Ach, slyšíte, Boženko, ten tajemný šumot lesa, to bublání potůčku, ten tajemný a čarovný klokot slavíčka?”
„Promiňte, pane inženýre, ale maminka říkala, že jsem na takové věci ještě moc mladá.”

„Od včerejška ctím nové pravidlo,” povídá zbitý chlápek, „nikdy neposílej milostné vyznání jako hromadný mail.”

Mezi přáteli: „Jak ti dopadlo rande s tou pěknou slečnou?”
„Báječně. Podařilo se nám porušit nejméně tři přikázání.”

„Já mám strašnou smůlu v lásce. Vždycky, když se do někoho zamiluji, zjistím, že nemá ani auto, ani byt a ani peníze.”