Postupné bláznění

Přijde chlápek takhle v sedmdesátých letech do nemocnice a říká sestře na ambulanci, že potřebuje specialistu očaře-ušaře. Sestra mu vysvětluje, že takový specialista u nich není, ale mají dobré očaře a dobré ušaře a i jiné specialisty. Nakonec mu sestra zařídí termín u přednosty kliniky. Chlápek se za měsíc dostavil a doktor mu povídá: „Tak mi, soudruhu, řekněte, co vás trápí.”
„Pane doktore, musíte mi pomoct. Já se zblázním!”
„Uklidněte se a řekněte mi, jaké máte příznaky?”
„No, dobře, zkusím to. Víte, mám pocit, že moje oči jsou připojeny k mozku někoho jiného, a totéž s ušima. Slyším, co nevidím, vidím, co neslyším.”
Nato doktor zavře desky, odloží je stranou a říká sestře, aby vzala dovnitř dalšího pacienta. Chlápek se ptá: „Hej, doktore, co to děláte?”
„Je mí líto, soudruhu, ale medicína nezná žádný lék na komunismus.”