Chaim Jankel si otevřel koloniál. ŠÉCKO PRO KUCHŇ měl napsáno na štítě. Kolemjdoucí se pohoršeně zastavil, potřásl hlavou a vešel dovnitř.
„Přál bych si mluvit s majitelem.”
„Právě jste začal,” opáčil Chaim.
„Pane,” nasupoval se kolemjdoucí, „v jednom pitomém nápise máte několik naprosto blbých pravopisných chyb!”
Chaim přikývl: „Já to vím.”
„On to ví, on to ví,” chytal amok kolemjdoucího, „a nic nedělá!”
„Copak jsem padlej na hlavu?” konverzoval Chaim klidně dál.
„Tak proč, u všeho na světě, je neopravíte?” rezignoval kolemjdoucí.
„To maj tak,” začal Chaim kolemjdoucímu vysvětlovat, „v průběhu týdne se před tím štítem zastaví tak v průměru deset - když je horší počasí, tak sedm, osm, když ale přijedou turisti, tak i patnáct, ale v průměru tak asi deset - podobnejch hnidopichů, jako jste vy. A v průměru, ne v absolutních číslech, ale v průměru tak šest z každých desíti hnidopichů, kteří vešli do krámu, tedy v průměru z šesti z nich se stanou najednou docela milí zákazníci a něco koupěj, když už jsou vevnitř!”
„Jednu Milu a Crazy Wolfa.”