Přátelství z koncentráku

Dva Židi, Kohn a Roubíček, přežijí koncentrák. Když v pětačtyřicátém opustí Dachau, rozhodují se, kam půjdou.
„Já to zkusím na Západ, třeba do Ameriky,” povídá Kohn, „uvidím, jak se mi tam povede.”
„Tak já to zkusím zase na Východ, do Sovětskýho svazu,” rozhodne se Roubíček.
Dohodnou se, že se po nějaké době sejdou a řeknou si, jak se jim daří. Kohn odjede do Ameriky, stane se obchodníkem a zbohatne. Po letech si vzpomene na Roubíčka, co se s ním asi stalo, že se neozval. Vezme si volno a odjede po něm pátrat. Stopa ho zavede do Moskvy. Tam se na příslušném úřadě ptá úřednice, zda neví, kde by mohl najít Roubíčka, co přežil koncentrák. Úřednice chvílí hledá a pak říká: „Jděte se podívat na Rudé náměstí, měl by tam zametat.”
„Zametat?” podiví se Kohn, ale jde se přesto podívat.
Za chvíli opravdu narazí na Roubíčka, jak zametá Rudé náměstí.
„Ahoj, já jsem Kohn, pamatuješ?” osloví ho.
„Kohn? Jakej Kohn?”
„No přece Kohn, z Dachau,” říká Kohn.
Roubíček se opře o koště a zasněně zíraje do dálky si povzdechne: „Jo Dachau, to byly časy...”