Noční pláč

Žena se v noci probudí a všimne si, že manžel není v jejich posteli. Navlékne si noční košili a jde se za ním podívat do přízemí. Najde ho, jak sedí u kuchyňského stolu s hrnkem horkého kafe. Zdá se býti pohroužen do hlubokých úvah, jen tak civí do zdi. Žena sleduje, jak si utírá slzu a srká horké kafe.
„Co se děje, drahý?” zašeptá. „Proč jsi takhle v noci tady dole?”
Manžel vzhlédne od kafe: „Ale jenom jsem si vzpomínal, jak jsme se před dvaceti lety poprvé potkali a začali spolu chodit. Tobě bylo šestnáct. Pamatuješ se?” vážně dodává.
Žena je dojata až k slzám, když vidí, jak je její manžel pamětlivý, jak je citlivý.
Manžel se odmlčí, těžko hledá slova.
„A pamatuješ, když nás tvůj táta přistihl v mým autě na zadním sedadle?”
„Jo, to si pamatuju!” říká žena a uvelebuje se v křesle vedle něho.
Manžel pokračuje: „Vzpomínáš, jak mi vrazil brokovnici do obličeje a řekl: Vezmeš si mou dceru, nebo chceš, abych tě poslal na dvacet let do vězení?”
„To si taky pamatuju,” odpoví žena něžně.
On si setře další slzu z tváře a říká: „Dnes bych byl propuštěn...”