Pojídač kobylinců

Dva tuláci si vykračují po cestě. Jeden je poměrně starý a tlustý, zatímco ten druhý je mladý a vyhublý.
„Řekni mi, jak bych mohl dostat pořádné jídlo?” zeptá se ten hubený.
„To je jednoduchý,” odpoví ten tlustý. „Vždycky používám stejný trik. Přijdu do velkého domu a hledám koňský koblihy. Pak počkám, až mě začne někdo z domu pozorovat, a začnu ty koblihy jíst.”
„To je hrozný!” řekne ten hubený.
„Neboj, vždycky, jakmile je začnu jíst, někdo vyběhne z domu a pozve mě dovnitř na jídlo.”
„To je skvělý nápad,” řekl ten hubený. „Díky moc.”
„To nestojí za řeč,” odpoví ten tlustý.
Téhož odpoledne stojí hubený tulák před velikým domem poblíž koňských koblihů. Jakmile spatří, že ho pozoruje děvčátko, začne je jíst. Po chvilce děvčátko vyběhne ven a zeptá se: „Co to děláš?”
„Jím koňský koblihy, protože mám hrozný hlad,” zaskřehotá tulák.
„Ale tyhle jsou studený a suchý,” poznamená děvčátko. „Běž za barák, tam jsou ještě měkký a teplý.”