Struna

„Dobrý den, já bych chtěl strunu,” řekl jsem v hudebninách, když si mě starší, obtloustlý pan majitel všiml.
„No dobře, ale jakou?”
„Tu nejtenčí.”
„Aha, ale nylonovou, kovovou nebo hlazenou? A na co? Na klasickou kytaru? Elektrickou? Banjo nebo mandolínu? Pro ukulele?”
„Já to chci do kráječe na vajíčka,” vyhrkl jsem. Netušil jsem, že to bude tak složité.
Majitel se začal smát, po chvíli se smích postupně ztratil a opatrně se zeptal: „Vy to myslíte vážně?”
Přikývl jsem. „Ano.”
Prodavač se nervózně rozhlédl po svém obchodu a pak náhle vystřelil naslepo: „Vy na to hrajete?”
Zavrtěl jsem hlavou: „Ne.”
Majitel se ostře nadechl, ale neřekl nic. Pak dlouze vzdychl a sklonil se pod pult. Chvíle hrabání a ozývalo se: „... musel dostat propustku... vajíčko, ty vole!... to mě podrž, vajíčko!!”
Pak se na chvíli vynořil a ještě se zeptal: „Jako fakt vážně?”
Znovu jsem přikývl. „No jo.”
Zase zmizel a zase mrmlání: „... to mi nikdo neuvěří... vole, kráječ na vajíčka!... zabalit to tady!... proč to se mnou loni nešlehlo rovnou...”
Nakonec se vynořil, zadýchaný, celý rudý, hodil na pult strunu, já si ji koupil, poděkoval a odcházel. Na pozdrav ani neodpověděl. Jen, co jsem dovřel dveře, ozval se za mnou řev: „A CO NA KNEDLÍKY?! NECHCE NĚKDO NA KNEDLÍKY? SAKRA!”
Musím si pečlivě poznamenat, abych sem už v životě nešel...