Vtipy o politice

„Koho budeš volit?”
„Komunisty!”
„To vím, ale z jaké politické strany?”

Úředník běží k volební urně a rozhazuje rukama: „Nesypejte nám tam popel, dědo!”

Filípek má dvacet korun a chce si koupit čokoládu, ale v obchodě mu řeknou, že ji zdražili. Jde smutně po ulici a nadává: „Máme ale blbou vládu, zdražili nám čokoládu!”
Vedle něj jede premiér, uslyší ho a povídá svým poradcům: „To je ale blbé děcko, zdražili jsme přece všecko!”

Pozor: Jestliže se některým politikům lesknou oči, nemusí to ještě znamenat, že se blýská na lepší časy!

V americké škole: „Perth je velkoměsto uprostřed buše.”
„Nesnáším Bushe.”

Kancelář nejmenovaného poslance.
„Nazdáár, ty vole, tebe už jsem neviděl... že se neozveš, co máma, už je to je lepší? Dáme vizoura?”
„Čus, jo, díky, je jí líp. Nalej. Ale proč jsem tady. Potřeboval bych nějaký ryto, ty dva hotely, cos mi dal loni, už jsem dostavěl, není co dělat.”
„Hm, to nebude tak lehký, už nejsem na místním rozvoji, letos mi dali dopravu, do tý ty nic neděláš. Píše vizour, co?”
„Ty vole, to není problém, za dvě hodinky jsem tady se živnosťákem, na co chceš, hlavně když to posype.”
„Tak se na to podíváme. Chceš stavět silnice?”
„Ne, silnice ne, Bárta teď blbne v Ústí, bůhví kdy by se dostal i k nám...”
„To je fakt, nebudeme ho dráždit. Tak co díry v silnici, řekneme, že máš nejlepší maltu a budeš záplatovat. Už jsi stavěl, na to nebudeš potřebovat ani nový papíry.”
„Jenže, ty vole, mě už ta zedničina nebaví. Tam jsou hovno lidi, s cikánama nevíš, jestli ti přijdou do práce, a Ukrajinci to samý - nemá to pořádný papíry a furt dohadování s těma imigračníma blbečkama.”
„To je fakt, na to dáme další kolo! Ty vole, mám to! To je paráda! Nakoupíš si obvazy a takový srandičky a budeš z nich skládat lékárny do aut! Dyť je to jednoduchý! Nakoupíš to řekněme za kilčo, prodáme to za, no, ať nežeru za tři kila a ňáký drobný, takže vejdělek na jedný lékárně bude třeba sto pade. V republice je asi šest a půl mega aut, podej mi tu kalkulačku, to máme... sakra, votevřeme další flašku!!”
„Ale lidi už lékárničky maj, ne?”
„Seš blbej, nebo co? Řekneme, že komise pro... třeba nehodovost... došla k závěru, že v lékárně musí bejt nová restuta... resituč... no prostě ta maska, a lidi si budou muset koupit novou!”
„A ty víš, jak to protlačit? Rozumíš, kolik to bude stát?”
„Neměj péči, při tom, co si nahrábneš, tě to ani nezasvrbí.”
„Tak fajn, na naše...”
„Na nás!”
„Ty, hele, jenže to je taková jednorázovka, za půl roku mě tady máš zase.”
„Ty vole, to je fakt. Tak potom uděláme vopravdickou komisi, tam si sednu já a seženu ňáký známý a my potom dojdeme k závěru, že s tím lidi neumí pracovat a uděláš zase nový lékárničky.”
„A lidi budou zase kupovat. Ještě, že tě tady mám.”
„Vždyť proto jsem tady, ty vole, pro lidi, ne?”

Náš parlament je takový poloviční Robin Hood. Bohatým bere. A to je vše.

Úředník vrací dámě vyplněný formulář: „Tady jste zapomněla udělat tečku nad i.”
„Tak ji tam doplňte za mě.”
„To nejde, to musí být stejným rukopisem!”

Ptá se poslanec ministra financí: „Pane ministře, proč chcete dovést do ČR klokany?”
Ministr odpoví: „No to je přeci jasné, aby si lidé začali zvykat žít s prázdnou kapsou!”

„Pane ministře,” ptá se občan bez okolků, „může se ministrovi říct, že je vůl?”
„Ne,” vrtí hlavou jmenovaný, „to se nehodí.”
„A může se volovi říct, že je ministr?” vyzvídá pán dál.
„To se může,” připustí ministr.
„Tak tedy nashledanou, pane ministře!”