Vtipy o policajtech

Stojí policajt ve službě na rohu a najednou vidí naproti na chodníku kolegu, jak před sebou valí velký sud: „Kam to valíš?”
„Ale, byl jsem tuhle u doktora a ten mi řekl, že mám donést za měsíc moč.”
Za hodinu ho vidí, jak valí sud zpátky: „A proč to valíš zpátky?”
„Ale, našli mi tam cukr, tak jim ho tam přece nenechám!”

Jdou večer policajti parkem a jeden si potřebuje odskočit. Za chvíli se ozve: „Hele, Jožko, mohl bys mi podat baterku?”
„Proč?” diví se kolega. „To si chceš na to hovno posvítit, nebo co?”
„Ne, hovno už jsem měl třikrát v ruce, ale hledám obušek!”

Jdou dva policajti na noční obchůzce a narazí na zelené mužíčky s tykadly, kteří se jich hned ptají: „Vy jste lidé?”
„Ne,” povídají ti dva, „my jsme policajti!”

Co dělají policajti při bouřce?
Chytají blesky, aby si je mohli zadarmo přečíst.

Slyšeli jste už o tom policajtovi, co ho manželka poslala do města pro mop a on přitáhl domů moped?

Proč chodí policajti těsně podél zdí?
Aby byli drsní.

„Co mám říci novinářům?” ptá se tiskový mluvčí náčelníka poté, co auto hlídky havarovalo.
„Oznamte jim, že naši lidé byli okamžitě na místě nehody.”

V porodnici se narodí malý chlapeček. Hned po tom, co otevře oči, začne ze sebe sypat všechnu možnou matematiku. Doktoři se škrábou po hlavě a tvrdí, že něco není v pořádku. Nakonec se rozhodnou chlapečka operovat a vybrat mu kus mozku, aby se jeho inteligence dostala na úroveň ostatních, normálních lidí.
Když po operaci chlapeček otevře oči, začne každého okolo sebe obšťastňovat poučkami z fyziky. Doktoři se nemohou vynadivit. Po dlouhé poradě se rozhodnou chlapečka znova operovat a odstranit mu další kus mozku. Situace se však znovu opakuje. Tentokrát chlapeček chrlí kdejaké chemické vzorce.
Doktoři mají dlouhou, velmi dlouhou poradu. Nakonec se rozhodnou chlapečkovi vyoperovat poslední kousíček mozku, který mu v hlavě ještě zůstal. Po operaci doktoři stojí okolo postele, na které chlapeček leží, a s napětím čekají, co se bude dít.
Chlapeček otevře oči, každého si přeměří chladným pohledem a potom vykřikne: „Vaše občanské průkazy, všiváci!”

„Nepověsil bys pračku?” prosí manžela - policistu paní Zavadáková.
„Samozřejmě, ale nevím, jestli ty šňůry na balkoně tu plechovou kraksnu udrží...”

„A nevšiml jste si náhodou, pane Jaroněk, čísla toho auta, co vás porazilo?” povídá policista při výpovědi.
„Všiml,” odvětí postižený chodec. „Pamatuji si ho, protože jsem si uvědomil, že je stejné jako letopočet narození mé ženy.”
Paní Jaroňková položí manželovi ruku na rameno a vloží se do řeči: „Tak hlavně, že se ti, drahý, nic nestalo. Půjdeme domů a už o tom nebudeme mluvit.”