Vtipy o dětech a rodičích

„Mami, pamatuješ si na tu vázu, jak ses vždycky bála, že by se mohla rozbít?”
„Ano, a co má být?”
„Nic... jenom, že teď už se bát nemusíš.”

„Nedávej si na tu housku tolik marmelády!” napomíná Jarku matka. „Vždyť to nebude houska s marmeládou, ale marmeláda s houskou!”

Jedni manželé měli dvojčata, jejichž jedinou společnou vlastností byl vzhled. Když bylo jednomu horko, druhému byla zima. Když se jeden smál, druhý brečel. Jeden byl optimista a druhý pesimista. Jen tak ze zvědavosti zkusil tatínek experiment na jejich narozeniny. Tomu pesimistovi doslova naplnil pokoj všemožnými hračkami, zatímco optimistovi dal do pokoje hromadu koňského hnoje. Když se chlapci vrátili ze školy, šel se tatínek podívat, jak zareagují.
Pesimista seděl v pokoji mezi hračkami na zemi a plakal. Tatínek se ptá, proč synek pláče. Synek povídá: „Všichni mí kamarádi mi budou závidět. Budu si muset přečíst spoustu návodů k použití, než si budu moct začít hrát. Pořád budu potřebovat baterky a nakonec se všechny ty hračky porouchají...”
Tatínek jde do druhého pokoje. Optimista radostí poskakuje na hromadě hnoje a zpívá si radostí. Tatínek se ptá, proč. Synek odpovídá: „Někde tady určitě je poník!”

„Nikdy nenechávej klíče ve dveřích,” nabádá klučinu maminka, „co kdyby se ti ty dveře zabouchli?”
„Ale mami,” povzdechne si kluk, „ty už jsi snad někdy viděla, aby se dveře zamilovali?”

Zlobí se venku maminka na syna: „Kolikrát ti mám říkat, Pepíčku, že pískoviště není restaurace!”

„Tati, inkoust je drahý?”
„Ne, levný.”
„Tak nevím, proč maminka tak nadává, když se mi vylil na tu novou sedací soupravu!”

Anička se vrací domů ze školy: „Mami, já už se tam nevrátím.”
„A proč ne?”
„Ta učitelka nic nezná. Pořád se nás na něco ptá.”

„Tati, jaký je rozdíl mezi skromný a lakomý?”
„No, když si koupím laciný kabát, tak jsem skromný. Když ho koupím mamince, jsem lakomý!”

Patnáctiletý kluk přijel domů v novém Porsche. Jeho rodiče na něho začali křičet: „Kde jsi to auto vzal?!”
Chlapec říká: „Já jsem ho dneska koupil!”
„Koupil, jo, a za jaký peníze, ty blázne? Víš, kolik takové auto stojí?”
„Mě to auto stálo pětistovku,” říká kluk.
„Prosím tě, kdo by ti prodal auto za 500 korun?” řvali rodiče.
„Já jsem ho koupil od té paní, co bydlí naproti nám. Já ani nevím, jak se jmenuje. Oni se teprve nedávno nastěhovali. Viděla mě, jak jedu okolo na kole a zeptala se mě, jestli bych nekoupil Porsche za 500 korun...”
„Proboha, to je strašné,” zakvílela matka, „vždyť to je nějaká úchylná nemocná žena, která zneužívá chlapce. Bůh ví, co udělá příště! Karle, jdi se tam podívat a zjisti, co se vlastně děje!”
Otec odešel do domu, kde bydlela ta žena a našel ji na zahrádce, jak klidně sázela petúnie, představil se jí jako otec chlapce, kterému prodala za 500 korun Porsche, a zeptal se jí, proč to udělala. A dáma řekla: „Víte, pane, dnes ráno mi volal můj manžel, o kterém jsem si myslela, že je na služební cestě. Všechno ale vypadá, že je na Havaji se svojí sekretářkou a že se nehodlá vrátit domů. Požádal mě, abych prodala jeho nové Porsche a poslala mu peníze. Tak jsem to udělala!”

Několik dní po příjezdu z mezinárodního výměnného pobytu říká matka Karlíkovi: „Proč nenapíšeš tomu svému čínskému kamarádovi?”
„Mám na něj sice e-mail,” povídá Karlík, „ale tu adresu bych tam musel naskenovat!”