Vtipy o Židech

V židovské školní jídelně stojí děti ve frontě a čekají na oběd, když vtom si Izák všimne krásných, naleštěných jablek, vyrovnaných v řadě. Na každém jablku je pak napsáno: „Vezmi si pouze jedno jablko, Bůh tě sleduje!”
Podívá se vedle a tam na stole leží lákavé, čokoládové košer sušenky. „Hele, Mokše, těch si můžeme nabrat plné kapsy, Bůh sleduje jen jablka.”

Slyšeli jste o tom Židovi, co sel vítr?
Sklidil bouři a obratem ji prodal.

Během podzimní návštěvy hřbitova se Goldstein zastaví před mohutnou mramorovou hrobkou rodiny Mandelbaumovy. Chvíli zkoumá nápisy, sošky a různá zdobení a nakonec si povzdechne: „Jo, to si tak někdo žije.”

Židovský doktor k pacientovi: „Mám pro vás dvě zprávy, dobrou a špatnou. Kterou si koupíte jako první?”

Říká Kohn Roubíčkovi: „Prý se vám narodil syn, kolik váží?”
„Čtyři a půl kila.”
Potkají se za týden: „A kolik má teď?”
„Čtyři kila.”
„Ona Sára ztratila mlíko?”
„Ne, my byli na obřízce.”

Chaim Jankel si otevřel koloniál. ŠÉCKO PRO KUCHŇ měl napsáno na štítě. Kolemjdoucí se pohoršeně zastavil, potřásl hlavou a vešel dovnitř.
„Přál bych si mluvit s majitelem.”
„Právě jste začal,” opáčil Chaim.
„Pane,” nasupoval se kolemjdoucí, „v jednom pitomém nápise máte několik naprosto blbých pravopisných chyb!”
Chaim přikývl: „Já to vím.”
„On to ví, on to ví,” chytal amok kolemjdoucího, „a nic nedělá!”
„Copak jsem padlej na hlavu?” konverzoval Chaim klidně dál.
„Tak proč, u všeho na světě, je neopravíte?” rezignoval kolemjdoucí.
„To maj tak,” začal Chaim kolemjdoucímu vysvětlovat, „v průběhu týdne se před tím štítem zastaví tak v průměru deset - když je horší počasí, tak sedm, osm, když ale přijedou turisti, tak i patnáct, ale v průměru tak asi deset - podobnejch hnidopichů, jako jste vy. A v průměru, ne v absolutních číslech, ale v průměru tak šest z každých desíti hnidopichů, kteří vešli do krámu, tedy v průměru z šesti z nich se stanou najednou docela milí zákazníci a něco koupěj, když už jsou vevnitř!”
„Jednu Milu a Crazy Wolfa.”

Pruský důstojník se baví s židovským obchodníkem o cti.
„Nám,” říká hrdě důstojník, „jde hlavně o čest, kdežto vám Židům jde jen o peníze.”
„To víte,” odpoví Žid, „každý touží po tom, čeho se mu nedostává...”

Přijde starej žid za papežem, že by rád audienci. Papež ho přijme, přestože má velice nabitý program, a má tedy velice málo času.
„Svatej otec, vědí, já jsem měl otce a ten byl restauratér. Nu, a jeho otec byl taky restauratér. A otec jeho otce...”
„Abrahame, mohl bys to prosím zkrátit? Nemám moc času, víš?”
„No vydržej, je to důležitý. Otec jeho otce byl rovněž restauratér, a jeho otec byl taky...”
„Abrahame... opravdu nemám tolik času, šlo by to prosím ještě trošku zkrátit?”
„No, v zásadě jde o to, že ta poslední večeře ještě není zaplacena.”

Malý Žid jde poprvé do školy. Starostlivá mamele ho napomíná: „A bubele (= chlapečku), chovej se slušně! Bubele, ne aby se pral! A bubele, každého pozdrav! Bubele, a po škole hned domů, aby mamele neměla cores - starosti!”
Chlapec se odpoledne vrátí a mamele se k němu hned vrhne: „Tak jak bylo, bubele? Co nového ses dozvěděl, ty můj bubele?”
Hoch se na maminku podívá a říká: „Tak v první řadě jsem se, mameleben, dozvěděl, že se nejmenuju bubele, ale Izák.”

Moše oznámí u večeře, že se hodlá oženit s dívkou odnaproti.
„Ale její rodiče jí nezanechali ani halíř,” namítne otec.
„Sama si také nenašetřila vůbec nic,” přidá se matka.
„Nezná Maccabi Petah Tikva,” odtuší bratr.
„A ty její vlasy,” přisadí si sestra.
„Pořád jen čte,” poznamená strýc.
„A nevkusně se obléká!” kroutí hlavou teta.
„Ale zmalovat, to se umí,” nezůstane pozadu babička.
„To je všechno pravda,” připustí Moše, „ale zato má jednu přednost, o které se nám může jenom zdát...”
„A jakou, prosím tě?” ptají se jeden přes druhého.
„Nemá rodinu!”