Vtipy o pejscích a pejskařích

Je nehygienické, aby člověk a pes spali v jedné posteli. Ať si nafouknou lidi lehátko.

Slečna narazí v novinách na inzerát ve znění: „Čistokrevný policejní pes za 500 korun.”
Protože si slečna myslí, že je to super kup, tak ihned volá na telefonní číslo uvedené v inzerátu a psa koupí a nechá si ho dovézt.
Druhý den dorazí dodávka s úplně jasným voříškem, že se o jeho kříženém původu vůbec nedá ani diskutovat. Naštvaně zvedne telefon a zavolá na telefon z inzerátu: „Jak si dovolujete tohodle voříška nazývat čistokrevným policejním psem?!”
„Nenechte se zmást jeho vzhledem, slečno,” odpoví muž na druhém konci drátu, „on pracuje pro tajné služby v přestrojení!”

Do baru vejde pán se psem a povídá: „Tento pes umí mluvit! Vsadím se s každým o stovku, že odpoví na cokoli!”
Uzavřel sázky a hosté začali psovi klást otázky. Jenže ten zarytě mlčel.
„Mluv už konečně, no tak mluv, ty zrádče!” zoufale volal jeho pán.
Nakonec oba s ostudou odešli pryč. Venku na chodníku pán povídá vyčítavě psovi: „To jsi mě teda zklamal! Víš, kolik mě to stálo?”
Pes jen spokojeně vrtí ocasem a pak povídá: „Vidím, že vůbec nerozumíš kšeftu. Víš, kolik vyděláme, až se v tom baru ukážeme zítra a vsadíme se s každým o tisícovku?”

Prvního dne stvořil Bůh psa.
Druhého dne stvořil Bůh člověka, aby psu sloužil.
Třetího dne stvořil Bůh všechna ostatní zvířata, aby mohla sloužit psu za potravu.
Čtvrtého dne Bůh stvořil dřinu, aby člověk mohl pracovat pro dobro svého psa.
Pátého dne Bůh stvořil tenisák, aby ho páníček musel házet a pes mohl aportovat nebo neaportovat.
Šestého dne Bůh stvořil veterinární vědu, aby udržovala psa zdravého a jeho pána na mizině.
Sedmého dne chtěl Bůh odpočívat, ale musel jít se psem.

Starý, velmi unaveně vypadající pes se mi nedávno zatoulal do dvora. Byl dobře živený a podle pěkného obojku a čistoty kožichu bylo zřejmé, že o něj bylo dobře postaráno. Kývajíc přátelsky ocasem a s hloupým úsměvem, jaký umí jenom psi, přišel pokorně za mnou a nechal se pohladit po hlavě. Celý šťastný, že jsem ho neodmítl, se oklepal a sledoval mě domů. Kráčel pomalu po chodbě, pouze očichal nabídnutý pamlsek, lehnul si na koberec do kouta a za chvíli už spal. Po hodině spánku se postavil, oklepal, a znovu přátelsky přitom vrtíc ocasem odkráčel ke dveřím. A já jsem ho pustil ven.
Příští den se vrátil, znovu mě pozdravil na dvoře, šel dovnitř na stejné místo a v koutě zase asi hodinu spal. Tohle se opakovalo po několik týdnů...
Celý zvědavý jsem napsal a připnul mu na obojek kousek papíru se vzkazem: „Rád bych zjistil, kdo je majitelem tohoto nádherného a milého psa, a zeptal se, jestli víte, že skoro každé dopoledne váš pes přijde do mého domu a hodinu se tu vyspí?”
Následující den se pes přišel vyspat s odpovědí připevněnou na obojku: „Jmenuje se Rusty a žije v rušné domácnosti se šesti dětmi, dvě z dětí jsou mladší tří let... snaží se jenom odpočinout a vyspat se. Mohla bych s ním zítra přijít i já?”

„Zatracení neuklízející pejskaři,” hudruje důchodce v parku a ze země zvedá své nové multifekální brýle...

„Pane Velíšek, kam s tím voříškem?”
„Do lesa.”
„To bych vám neradil, jsou tam veverky!”

V cestě za kariérou úspěšné cvičitelky psů jí stála jen jediná věc - alergie na srst.

Zjistil jsem, že moje lenost má ještě rezervy, když jsem viděl, jak soused vyhodil psa na vodítku z prvního patra, aby se tento pes mohl proběhnout.

Paní Amálka učí psa, kterého si před nedávnem pořídili, aportovat. Manžel to sleduje a ironicky povídá: „Dej mu, chudákovi, pokoj, nic ho nenaučíš.”
„Ale naučím,” trvá na svém paní Amálka, „s tebou mi to ze začátku také hned nevycházelo.”