Vtipy o lodích

Námořník píše milostný dopis jedné ze svých milenek, pojednou se zarazí a dlouho okusuje tužku. Pak se obrátí na kamaráda a povídá: „Byl bys tak laskav, Jime, a sundal si košili?”
„Prosím tě, na co?”
„Chtěl bych se podívat, jak se píše Mary Lou.”

Rvačka mezi námořníky v krčmě je v plném proudu. Mladý námořník Patrick přichází v čele svých věrných kamarádů, rozhlédne se před krčmou a povídá: „Jdu tam a to budete koukat, jaký tam udělám za pár minut pořádek. V momentě to bude lítat na ulici.”
Kamarádi stojí v houstnoucím šeru na ulici před krčmou a čekají. Vtom vylétne postava oknem. Chvíli řev zevnitř, rány a kvílení... a vyletí druhá. Kamarádi počítají: „Třetí... čtvrtý... pátý... šestý... sedmý!”
Ze země se najednou zvedne Patrick a na kamarády vztekle zavrčí: „Nepočítejte, troubové! To jsem pořád já!”

Zprávy z Adenského zálivu: „Včera čínský magnát předal výkupné za loď, unesenou somálskými piráty. Když výkupné uviděli členové posádky, okamžitě utopili všechny piráty, peníze si rozdělili a zmizeli neznámo kam i s celou unesenou lodí.”

Trosečnice, když tak toužebně vyhlížela na moře, spatřila, jak k ní plave mocnými tempy hezký a ztepilý námořník. Zvolala s obavami: „Zpomalte! Raději zpomalte, abyste se příliš neunavil!”

V půl jedné v noci zazvoní někdo u lékárníka. Rozespalý lékárník se roztržitě oblékne, otevře a spatří opilého, škytajícího námořníka.
„Vy jste lékárník?” ptá se ho vrávorající námořník.
„Ano. Co se stalo?”
„A jste majitelem této lékárny?”
„Ano, jsem. Co si přejete?”
„Prosím vás,” škytne námořník, „máte takové bílé kulaté pilulky proti mořské nemoci?”
„Mám!” vyrazí ze sebe lékárník a zuří vzteky, protože ho kvůli takovéhle hlouposti vytáhl z postele.
„Tak si je strčte za klobouk!” zařve ze všech sil námořník a s hurónským smíchem zmizí za rohem.
To by mohl být docela klidně konec, jenže chudák lékárník je zlostí celý bez sebe, rozmrzele se svlékne, vleze do postele a rozčilením nemůže usnout. Asi tak za půl hodiny se zvonek opět ozve. Lékárník vyskočí, navlékne kalhoty, letí ke dveřím a tam stojí zase námořník. Lékárník se chce na něho vrhnout, ale vidí, že tohle je někdo jiný, tenhle je menší a má knírek.
„Promiňte,” omlouvá se námořník s knírkem, „nebyl tady asi tak před půlhodinou jeden opilý námořník?”
„Byl!” vyhrkne lékárník.
„A ptal se vás, jestli jste lékárník?”
„Ptal.”
„A vy jste mu řekl, že ano.”
„Ano, řekl.”
„A ptal se vás,” pokračuje námořník s porozuměním, „jestli jste majitelem této lékárny?”
„Ano, ptal,” odpovídá netrpělivě přešlapující lékárník.
„A vy jste mu řekl, že jste jejím majitelem?”
„Ano, řekl.”
„A zeptal jste se ho, co si přeje?” pokračuje pomalu rozšafný noční návštěvník.
„Ano,” přikyvuje zkoprnělý lékárník.
„A on si přál vědět, zda máte takové bílé kulaté pilulky proti mořské nemoci?”
„Ano, přál.”
„A vy jste mu samozřejmě řekl, že je máte?”
„Ano, řekl.”
„A on vám řekl, abyste si je strčil za klobouk?”
„Jo, řekl!” vyhrkne lékárník.
Námořník se dobrácky usměje a pokračuje: „Tak já jsem vám jen přišel říct, že už si je za tím kloboukem nemusíte nechávat, a můžete si je zase klidně vyndat, protože jste naletěl na nejapný žert mého opilého kamaráda!”

Jediné štěstí kapitána: Jedna loď se na skalách neroztříští dvakrát.

„Plavčíku, kde to jsme?” ptá se námořníka na palubě zaoceánského parníku bohatá dáma.
„Právě plujeme mořem Laptěvů,” sděluje jí člen posádky.
Zazobaná paní se podívá přes palubu a znepokojeně říká: „Opravdu? Že žádné laptěvy nevidím...”

Na Titaniku přiběhne zděšený pasažér ke kapitánovi a silně s ním lomcuje. Při tom se ho ptá: „Jak daleko je nejbližší pevnina?”
Kapitán mu odpovídá: „Dvě míle.”
„Ano? To je přece úžasné! A kterým směrem?”
„Směrem dolů!”

Kapitán svolá mužstvo na palubu a oznamuje: „Ode dneška nestrpím na lodi žádného, kdo by ve službě pil!”
„Ale kapitáne,” ozve se vzadu jeden námořník, „přeci nechcete s papouškem ara řídit loď sám?”

Na břehu ostrova stojí zarostlý muž a mává rukama na loď plovoucí okolo.
„Kdo je to?” ptá se jeden pasažér kapitána.
„Nevím, ale vždycky se takhle těší, když plujeme okolo.”