Vtipy o důchodcích - různé

Přijde stařík do opravny: „Prosím vás, mám tady jeden starý gramofon, který nefunguje. Co myslíte, vyplatí se mi nechat ho spravit?”
„No to já nevím. Kolik je vám let?”

V jedné zapadlé moravské vesničce žil bezmála stodvacetiletý stařeček. I doslechli se to samozřejmě novináři a za nějakou dobu už se u dědova domečku rojili jako včely. A ptají se dědy, jak to dělá.
„Za svůj věk vděčím našemu panu doktorovi,” skromně odvětil stařík. „Než se od něj dočkám pomoci, vždycky mě přejde umírání!”

„Koukni, drahý, opět letí ta stříbrná aeroplána!”
„To není aeroplána, ale aeroplán!”
„Ach, drahý, jaké ty máš dobré oči!”

Na rohu ulice postávají lehké děvy. Jde okolo babička a ptá se jich: „Děvčata na co tu čekáte?”
A děvy odpovídají: „Na chleba, babičko, na chleba...”
„Tak to já počkám s váma,” rozhodne se stařenka a čeká.
Jde okolo policajt a říká: „Vy taky, babičko?”
„Jo, jo,” odpoví stařenka. „Já ho nechám ztvrdnout a pak ho jenom žužlám...”

Jaký je rozdíl mezi důchodcem a koněm?
Kůň jí obrok a důchodce obden.

Vzala si takhle jedna skoro sedmdesátiletá vdova o pět let staršího pána. Asi po půl roce šla k doktorovi, protože se cítila nějak divně. Doktor ji prohlédl, udělal různá vyšetření a druhý den jí v ordinaci říká: „Paní Kovářová, mám tady zprávu z laboratoře. Možná vás to překvapí, ale budete maminka.”
„Pane doktor, nedělaj si legraci. Vždyť mně je skoro sedmdesát.”
„Já vím, paní, ještě ráno bych přísahal, že něco takového je nemožné, ale jste lékařský zázrak.”
„No teda, to je pěknej problém...” povzdechla si a vyrazila z ordinace.
V hale našla telefonní automat a volá domů manželovi. Ozve se jeho známý hlas: „Kovář, prosím.”
Manželka zařvala: „Ty mizero! Přivedl jsi mne do jiného stavu!”
Chvilku bylo ticho a pak se z druhé strany ozvalo: „Kdo volá, prosím?”

„Nechcete si sednout, dědečku?”
„Ne, děkuji chlapče, já jedu jen jednu stanici.”
„Jen si sedněte, dědečku, nejste totiž v autobuse, ale v parku.”

„Slyšel jsem, že každý den před spaním počítáte ovečky,” povídá jednomu dědulovi pastýř.
„Ano, to je pravda.”
„No, a nechtěl byste u mě někdy náhodou přespat?”

Přijde dědoušek k doktorovi na prohlídku a doktor se ho ptá: „Tak co? Máte pravidelnou stolici?”
„Mám, pane doktore. Každé ráno v šest.”
„Dobře, a v kolik hodin vstáváte?” ptá se doktor dál.
„No, taky pravidelně, každý den v sedum.”

Telefon zvoní a zvedá ho starý děda.
„U telefonu Miloš Metla,” ozve se ve sluchátku.
„Tady Jaromír Fajfka, pane Milo Mete,” odvětí důchodce.
„Ale já jsem Miloš, Miloš Metla,” rozčílí se hlas v telefonu.
„Ach, promiňte, musíte mě omluvit... Já jsem nedoslýchavý!”