Přijde dědoušek k doktorovi na prohlídku a doktor se ho ptá: „Tak co? Máte pravidelnou stolici?”
„Mám, pane doktore. Každé ráno v šest.”
„Dobře, a v kolik hodin vstáváte?” ptá se doktor dál.
„No, taky pravidelně, každý den v sedum.”
Telefon zvoní a zvedá ho starý děda.
„U telefonu Miloš Metla,” ozve se ve sluchátku.
„Tady Jaromír Fajfka, pane Milo Mete,” odvětí důchodce.
„Ale já jsem Miloš, Miloš Metla,” rozčílí se hlas v telefonu.
„Ach, promiňte, musíte mě omluvit... Já jsem nedoslýchavý!”
Děda přišel do hospody a stěžuje si na babičku: „Když nosí moje pantofle, to mi nevadí. Když mi sebere celý důchod, to mi taky nevadí. Ale když se na mě u oběda směje mýma vlastníma zubama, to už je moc!”
„Dnes už si nepřeju nic jiného než poklidně dožít,” svěřuje se starému kamarádovi penzionovaný generál.
Přítel se na něj podívá jako na blázna: „Tak proč se chceš ženit?”
Sedí devadesátiletý děda na lavičce v parku a pláče. Slušně vychovaný mladík, který šel okolo, se samozřejmě soucitně ptá, co se děje. Stařík odpovídá: „Víte, jsem zamilovaný do mladé ženy.”
„No, a co je na tom k pláči?” podiví se mladý. „To byste se měl spíš radovat.”
„Počkej, ty tomu nerozumíš,” namítne děda. „Každé ráno, než jde do práce, se pomilujeme. V poledne přijde domů na oběd, zase mě pomiluje a uvaří mi. Večer taky a na noc se milujeme dvě hodiny.”
Stařík zase pláčem skoro nemůže mluvit.
„Tomu teda vůbec nerozumím,” třeští oči mladík. „Vždyť je to perfektní, tak proč brečíte?”
„Já jsem zapomněl, kde bydlím!”
„Každý den chodím za nějakým doktorem a lidé o mně říkají, že jsem hypochondr,” stěžuje si kamarádům děda Benák.
„No ale nejsi?” pochybuje František.
„Nejsem,” zlobí se děda Benák, „já za to nemůžu, že mám mezi doktorama tolik přátel!”