Vtipy o důchodcích

Sedí devadesátiletý děda na lavičce v parku a pláče. Slušně vychovaný mladík, který šel okolo, se samozřejmě soucitně ptá, co se děje. Stařík odpovídá: „Víte, jsem zamilovaný do mladé ženy.”
„No, a co je na tom k pláči?” podiví se mladý. „To byste se měl spíš radovat.”
„Počkej, ty tomu nerozumíš,” namítne děda. „Každé ráno, než jde do práce, se pomilujeme. V poledne přijde domů na oběd, zase mě pomiluje a uvaří mi. Večer taky a na noc se milujeme dvě hodiny.”
Stařík zase pláčem skoro nemůže mluvit.
„Tomu teda vůbec nerozumím,” třeští oči mladík. „Vždyť je to perfektní, tak proč brečíte?”
„Já jsem zapomněl, kde bydlím!”

„Každý den chodím za nějakým doktorem a lidé o mně říkají, že jsem hypochondr,” stěžuje si kamarádům děda Benák.
„No ale nejsi?” pochybuje František.
„Nejsem,” zlobí se děda Benák, „já za to nemůžu, že mám mezi doktorama tolik přátel!”

Přišel dědek domů a rozložil se na pohovce.

Baví se dva sklerotici a jeden říká: „Ty, už jsem normálně zapomněl, jak se jmenuješ!”
A druhý na to: „To nevadí, na kdy to potřebuješ vědět?”

„Cože, vy nevíte, kolik je vám let?” diví se novináři na návštěvě u starého, prastarého horala, o kterém se traduje, že je ještě mnohem starší než oficiální nejstarší žijící člověk na světě.
„Nevím, pážata,” praví děd, „za mládí mého počítat jsme neuměli ještě.”

„Koupil jsem si barevnou televizi,” stěžuje si děda, „a jsou tam samí černoši a cikáni!”

Potkají se dva dědci, baví se o všem možném a najednou ten jeden povídá: „Člověče, Ludvo, já mám hrozné, ale hrozné problémy se spaním. Ne a ne usnout.”
„Tak to dělej jako já. Já počítám do tří a pak už tutově usnu.”
„Fakt, jo? Jen do tří?”
„No, někdy teda i do půl čtvrté...”

Povídají si dva kamarádi a jeden prohodí: „Včera mi nečekaně umřel děda, bylo mu 93.”
Druhý se zajímá: „A na co umřel?”
„Zastřelil ho žárlivý manžel!”