Vtipy o cestování a dopravě

V přecpaném autobuse sedí Míša na sedátku a nad ním se bimbá babička o holi.
„Což takhle, kdyby sis stoupnul, chlapče?” ptá se stařenka.
„To tak, nejsem dnešní, já si stoupnu a vy si sednete.”

Auto zastaví u krajnice: „Vy jste stopař?”
„Ano.”
„Tak si nasedněte - pomůžete mi vystopovat mého zaběhnutého psa.”

Loď ztratila vítr a kapitán Mořský vlk dí posádce: „Budeme foukat do plachet a loď potom popluje!”

Jistý muž vidí námořníka, jak vláčí kotvu na vlasci. Praví: „Kam s tou kotvu?”
A námořník odpoví: „To není kotva, toť háček na ryby!”
Muž se táže dále: „A proč je tak veliký?”
Námořník odvětí: „Musím chytit rybu, co nakrmí celou posádku, jsem totiž kuchař.”

K lodi plující pod žlutou vlajkou přirazí člun a na palubu vstoupí námořníci. Když se jich kapitán táže, zda nevidí, že vyvěsili žlutou vlajku, jeden praví: „Inu, jen jsme se chtěli přesvědčit, jestli tu opravdu máte mor.”

Do lodi začne téci, neboť se jí prolomil bok. Námořníci nevěda, co dělat, běží za kapitánem. Ten nechce věřit a praví: „Inu, naberte to do hrnku, ať vidím, že jste se nepomýlili a je to skutečně voda, co do lodi teče!”

Dí kapitán Mořský vlk posádce: „Když jsem byl chlapec, pravil mi otec: ‚Až jednou vyrosteš, budeš námořní kapitán!’ A jak vidíte, jsem kapitánem. Přesto mám však malý vzrůst!”

Kapitánovi Mořskému vlkovi spadne do moře fajfka. Pozlobí se a praví k plavčíkovi: „Skoč tam, hochu!”
Ten dí: „Vždyť jsou tam žraloci, pane!”
Kapitán láme si hlavu a pak se táže: „Myslíš, že když poprosím, tak mi ji podají?”

Loď se v prudké smršti potopí a na vodě zůstane jediný člun. V něm sedí námořník, který uvažuje takto: „Proč jsme jen od počátku nejeli na tomto člunu - pak bychom neměli loď, která by se mohla potopit!”

Kapitána Mořského vlka si předvolala admiralita, neboť jí připadá, že si na svých cestách nevede zcela dobře. Kapitán přečte list, který mu byl zaslán, oblékne si lepší šaty, vezme dýmku a odcestuje do Londýna.
Zde je překvapen velikostí města a brzy se v něm ztratí. Na admiralitu dorazí až druhý den. Když se ho táží, zda považuje za vhodné nepřijít včas, nadechne se a začne vysvětlovat takto: „Dorazil jsem do města zcela včasně, pánové, ale brzy jsem se ztratil ve velkém množství ulic. Počkal jsem tedy do noci, dokud nebyly vidět hvězdy a podle nich jsem pak řídil směr. Z toho je znát, že své řemeslo provozuji dobře a jsem jej znalý. Na shledanou!”