Vtipy hřbitůváčky

Dva kluci se v noci vydají na hřbitov. Běhají mezi hroby, hrají si, když najednou zaslechnou zpod jednoho náhrobního kamene tiché sténání: „Pusťte mě ven! Pusťte mě ven!”
Celý ustrašení odendají kámen a odtamtud vyleze normální, pěkně oblečený chlap.
„To jsem měl ale štěstí,” děkuje chlapcům, „kdybyste mi nepomohli ven, nemohl bych vás dneska strašit...”

Na hřbitově: „Kolego, vemte ty karty na chvíli za mne, zase ňáký špiritisti chtějí se mnou mluvit.”

Hlídač na hřbitově vyhání poslední opozdilce. Jeden z nich stále stojí u náhrobního kamene a nereaguje.
„Konec návštěv!” volá na něj hlídač rázně.
„Já nejsem návštěva,” odpoví postava, „já tu jsem už pětadvacet let.”

Slyšeli jste o té párty na hřbitově?
Nikdo nepřišel a stejně tam bylo plno.

Babička jde pozdě večer na hřbitov, je už tma tmoucí a proti ní se najednou objeví tmavá postava.
„Prosím, nezabíjejte mě, ať už jste duch kohokoliv, nechci vám ublížit,” ječí ustrašená stařenka.
„Nebojte se, babičko,” konejší ji tmavá postava, „já vám nic neudělám, já se tu mám sejít se svou milou.”
Babička se konečně uklidní a dá se s tmavou postavou do hovoru. Po nějaké čtvrthodince se zeptá: „Opravdu myslíte, že vaše milá ještě přijde.”
„To jistě,” odvětí temná postava, „napsala mi to v psaníčku, které položila spolu s květinami na můj hrob.”

„A to jsem býval skinhead!” posteskne si bezhlavý kostlivec.

S posledními paprsky večerního slunce se tmavá postava sklání nad hrobem. Usedavě pláče. Přijde k ní stařenka a snaží se jí trochu ulehčit.
„Byl tak hodný, můj manžel,” svěřuje se uplakaná postava, „vůbec jsem si ho neužila!”
„Umřel mladý?” vyptává se stařenka.
Tmavá postava se ještě víc rozpláče: „Dožil se požehnaných devadesáti tří let.”
„To jste se tak pozdě vdávala?” diví se stařenka.
„Ne, v devatenácti,” vzlyká temná postava, „pouhý rok před mojí smrtí.”

Policisté jsou přivoláni na místní hřbitov, protože tam prý pobíhá zcela obnažený muž. A opravdu, netrvá jim to dlouho a narazí na něj.
„Občane,” spustí policajti, „okamžitě se oblečte!”
„To nepůjde!”
„Proč by to nešlo?”
„Protože moje oblečení se rozpadlo už před dvaceti lety!”

Hlídač na hřbitově se diví znalostem stařenky, kterou náhodou potkal u jednoho hrobu.
„Jak to, že toho o tomhle hřbitově tolik víte? Vy jste místní?”
„Samozřejmě,” odvětí stařenka, „už tu ležím stopětadvacet let!”

Jak vystrašit návštěvníky hřbitova?
Bezprizorně se tam toulejte a ptejte se, kde to jste a co je za rok.