Vtipy o dětech a mladých

Ptá se chlapeček maminky: „Proč se maluješ, mami?”
„Abych vypadala hezky,” vysvětluje rodička.
Klučina se zamyslí: „A za jak dlouho to začne účinkovat?”

Pepíček: „Tati, kolik bych měl vydělávat, aby manželka nenadávala?”
„Nejmíň třikrát tolik, kolik budeš!”

Ptá se dcera otce: „Tati, kamenný mám napsat jedno nebo dvě N?”
„Za tu dobu, co se ptáš, jsi mohla klidně napsat tři!”

„Pepíčku, co bys tomu říkal, kdybychom něco podnikli s čápem, aby ti přinesl bratříčka?”
„Prosím tě, s čápem nic nepodnikej. Máš doma pěknou maminku, tak to udělej jako všichni ostatní.”

„Můj děda věděl přesně, kdy umře!”
„Nepovídej, byl to jasnovidec?”
„Ne, soudce mu to řekl...”

Ptá se Pepíček otce: „Tati, je to pravda, že Edison vymyslel první mluvící přístroj?”
„Ne, ne, první vymyslel pánbůh, ale ten Edisonův byl první, který se dal i vypnout.”

„Tatínku mně se zdálo, žes mi dal malinkou panenku.”
„Dobře, holčičko, jestli se budeš dobře chovat, tak se ti určitě bude zdát, že jsem ti dal i velkou panenku.”

Víte, co dělá šestiletá holčička v devátém měsíci?
Jde do školy, protože je září.

Paní učitelka ve školce pomáhá dítěti obout si malé kovbojské boty. Oba tlačí, tahají, pořád se do těch bot nemůžou dostat. Když se to konečně podaří, oba si celí upocení sednou, chlapeček se podívá na boty a říká: „Paní učitelko, my jsme dali botičky obráceně.”
Tak se učitelka podívala a opravdu. Zachovala klid, boty s menší námahou znovu sundala a znovu je rvali, tentokrát na správné nohy. Chlapeček se podívá na botičky a namítne: „To ale nejsou moje boty.”
Učitelka se kousne do jazyka a s námahou zase botičky sundají. Ale chlapeček opět povídá: „To nejsou moje boty, to jsou boty mého bratra a máma mě je nechává nosit.”
Učitelka už neví, jestli se má smát nebo plakat. Znovu však pomůže chlapečkovi do bot. Když mu po té úporné námaze pomáhá do kabátu, udiveně se ho zeptá: „Kde máš rukavičky?”
A chlapeček prohlásí: „Já je mám nacpané v botičkách!”
(Soudní proces s učitelkou začne příští měsíc.)

Na ulici do sebe vrazí dva frajeři.
„Hej, vole, vo co jde?” rozčiluje se první.
„Vo nic, vole,” odvětí nasupeně druhý. „Vo něco běží!”